Pusinkárna jako tradice

Mega bych si přál, aby Pusinkárna byla tohle: Každoroční sranda, trochu reflexe a možná i dojetí zakončené chutnýma sladkostma a menším dárečkem, který vznikl jen pro daný ročník. Představuju si, že se z nás postupně stane taková vánoční rodina.

Vím, že to nebude hned. Ale to, co jste mi loni napsali, bylo fakt hustý. A abyste chápali proč, musím trochu vysvětlit, odkud jsem.

01Jak od maminky

Odmalička jsem věděl, že umím uvařit nejpoživatelnější jídlo z celý rodiny. A nikdy jsem nechápal, proč lidi kolem říkají o chutné potravě „to je jak od maminky“ nebo „jak od babičky“. Já se toho bál.

Z babiččina jídla bylo blbě všem. Kachnu dělala dobrou, ale stejně to přeháněla se sádlem, zázvorem a bylinkami (čím více, tím zdravější to bude). Mámuška, když chtěla, tak se to někdy dalo jíst. Jenže chtěla jen výjimečně, když měla období zenu.

Takže jsem se ani nedivil, že sourozenci pořád kňourali, ať uvařím. Tajně mě přemlouvali a dávali dohromady cash, aby bylo na červenou kari pastu, arašídy, koriandr, chilli a lepší rejži.

V mým jídle prostě nebyla dušená žužu cibule a divný věci místo zlatavého a křupavého.

Bral jsem to spíš jako morální povinnost vůči sourozencům, pro který jsem byl důvěryhodná výkrmna. Místo učení slabik jsem experimentoval s kořením, pečením a smažením.

Paradox je, že jsem byl na mámino jídlo taky zvyklý. Takže mi všechno ostatní jako mekáč, čipsíky, smažený rýžový nudle s kuřecím z pochybného stánku… všechno mi velmi chutnalo. Že bych sám uměl něco extra, jsem si nemyslel. Myslel jsem, že to umí každej. Věřil jsem, že babička i máma vaří nelahodné věci schválně a že je to součást výchovy, abychom nebyli „rozmazlení a zhejralý hajzlíci“.

02Holka z busu

Chválu jsem bral spíš jako zdvořilost. Už ve školce jsem moc nezapadal a myslím, že mě vyhodili, protože jsem tam chodil asi jen týden. Často jsem přemýšlel, jestli nejsem náhodou postižený.

Cestou do školy jsem v autobuse skoro každej den potkával starší holku s postižením a jejím starostlivým tátou. Vždycky si vybrala jinou oběť a hulákala jí do ucha „já vás milujuuuu“. Lidi byli tolerantní a zdvořilí a snažili se být ohleduplní. Já se bál, že příště si vybere mě, tak jsem se snažil předstírat spánek – i ve stoje, pokud nebylo místo.

Pořád jsem přemýšlel, jestli ona ví, že je jiná, nebo to neví. Bylo mi osm, druhá třída. Měl jsem strach, že to o sobě neví, a že jestli to fakt neví, tak je dost možné, že já jsem taky takový, jen jiným stylem a taky to o sobě nevím.

Takže když mi lidi chválili jídlo a pečení, měl jsem v hlavě jasno: chválí mě, ze zdvořilosti. Protože co jinýho dělat, než pochválit, že jsem zase něco zkusil.

Před loňskými Vánoci jsem už měl dost hotových zakázek, ale většinou to bylo přes známé, nebo pro kámoše.

Vy jste myslím první 100% cizáci.

Výsledek: Objednali jste znovu.

Vy jste loni nemohli vědět, jestli jsem, nebo nejsem jako ta holka z busu, takže jste nemuseli bejt ohleduplní. A chutnalo vám. A polovina z vás si pod lehkým nátlakem objednala znova už koncem léta.

To je pro mě nejlepší potvrzení – důkaz pro mě samotného, že mi to nejspíš jde a měl bych pokračovat.

03Co bych si přál

Přál bych si, aby ta důvěra rostla. Aby Pusinkárna jednou nemusela ukazovat krabici, psát hmotnost a počet kusů a pořád připomínat, že si fakt dává pozor na lepek. Aby prostě jen byla Pusinkárna – „název kolekce“ – 2028, Pusinkárna – „název kolekce“ – 2045… a tak dále…

Aby to byla tradice. Kdo chce, prostě bere krabici, nebo krabici mini. A všechno ostatní se dozví během adventu, přes příběhy a metafory, který Pusinkárna na vánoční období připraví. Taková interaktivní vánoční show.

Letos je to první krok po zkušební verzi.

Tak na Pusinkárnu a na Vás všechny.

Kryštof

Rezervovat kolekci 2026